Mokerská myslivna

Při cestě za svým cílem narazili Cementík s Krkavcem na krásně průzračnou tůňku. Jé, to je vlahé osvěžení, jen co se napijeme, hned nám bude lépe, pomyslel si skřítek. Avšak jen co se ke studánce… zobrazit celý popisek

Při cestě za svým cílem narazili Cementík s Krkavcem na krásně průzračnou tůňku. Jé, to je vlahé osvěžení, jen co se napijeme, hned nám bude lépe, pomyslel si skřítek. Avšak jen co se ke studánce přiblížili, uviděli, jak se nad hladinu sklání malé bílé kvítky. Ani si jich nevšimly, jen se pozorovaly v odrazu vodní hladiny.

„Ehm… pardón, že vyrušuji… dobrý den,” začal nejistě Cementík.

Kvítky se odtrhly od pozorování svého obrazu a pohlédly na našeho cestovatele. „Copak potřebuješ? Víš, kdo já jsem? Okrotice bílá, krásná orchidej, a velmi vzácná! Proč mě vůbec rušíš! Tady rozjímám sama nad sebou. Nemám čas ani náladu se zaobírat náhodnými kolemjdoucími,” ukňouraným a vyčerpaným hlasem odpověděla rostlina.

„Já jen, jestli byste nebyla tak laskava, nemohli bychom se napít z vaší studánky?” zeptal se Cementík.

„No to asi nemohli,” odpověděla rostlina. „Ještě byste mi rozčeřili hladinu a já bych se na sebe dívat nemohla. No sám uznáš, že to by nešlo.“

Kytička se nadmula pýchou, jak elegantně se zbavila cizinců, a pyšně se odvrátila zpátky k jezírku pozorovat svoji krásu. Bohužel – nebo naštěstí pro Cementíka – měla květina svůj nosík tak nahoru, že pod své vlastní nožičky neviděla. Klopýtla o větvičku a už padala do tůňky. Nebýt Krkavce, dozajista by se utopila.

Cementíkův nový přítel ale zachoval chladnou hlavu a i přes obtíže se zlomeným křídlem květinku z vody zachránil. Celá zakuckaná se velmi styděla, vědoma si toho, že ji její vlastní marnivost málem stála život. Nebýt tohoto stvoření, byla by se málem utopila!

„Jo, a děkuji, že jsi mě zachránil, Krkavče,” dodala pokorně.


Jak poznáte, která kvítka u studánky nevyrušovat?
Okrotice bílá