Malý a Velký

„Ježišmarjáá! To jsem se lekl!“ vykřikl skřítek, když se před ním na cestě, jakoby lusknutím prstů, objevil jakýsi človíček.

„Haha! Asi jsi mě nečekal. Promiň, jestli jsem tě vylekal. Jsem skřítek… zobrazit celý popisek

„Ježišmarjáá! To jsem se lekl!“ vykřikl skřítek, když se před ním na cestě, jakoby lusknutím prstů, objevil jakýsi človíček.

„Haha! Asi jsi mě nečekal. Promiň, jestli jsem tě vylekal. Jsem skřítek Hederka, ochránce břečťanu popínavého. Zrovna tady mám na starost Malého a Velkého. To jsou pořádní lumpové! To ti musím popovídat,“ začal vyprávět Hederka nedbaje toho, že Cementík úlekem málem zakopl o bludný kořen.

„To jsou takoví nezbedové! Když se na ně člověk podívá, vypadají velmi roztomile. Prostě jako takové ty děti, které kam posadíš, tam je taky najdeš, “ rozvášnil se Hederka. „Jako by s nimi nebyla žádná práce. Ale jakmile je spustíš z očí, jéje! To jsou potom starosti. V mém skromném příbytku dělají samé nepravosti. Svýma malýma ručičkama mi jednou vyměnili cukřenku za solničku. Nebo třeba včera mi dali na všechny kliky od dveří zubní pastu. Jeden je horší než druhý! Pojď ke mně na čaj… eh… promiň, jak že jsi říkal, že se to jmenuješ?“

Tak Hederka skončil svůj velmi rozsáhlý monolog. Cementík se ani nestačil nadechnout, aby se zdvořile představil, a už ho Hederka chytil za paži a vlekl ho do svého domečku. Cementíka posadil na židličku a roztěkaně pobíhal po kuchyňce, aby našel konvici. Cementík rozpoznal příležitost se představit.

„Jmenuji se Cementík a jsem skřítek z nedaleké cementárny.“

Hederka mu nevěnoval příliš pozornosti a něco si pro sebe mumlal: „… kam jsem tak mohl dát tu cukřenku…“ Po chvilce hledání vše našel a obrátil se k Cementíkovi.

„Hmm… Cementík, to je zajímavé jméno. Proč se tak jmenuješ?“ Ale Hederka nejspíš ani nečekal na odpověď, protože sotva Cementíkovi nasypal do šálku s čajem dvě lžičky cukru, sám vesele pokračoval: „To já se jmenuji po svém prastrýci z druhého kolene. Byl to moc zajímavý člověk. To takhle jednou…“

A takhle Hederka povídal dál a dál. Nakonec až skřítek sotva popadal dech, Cementík využil situace a velmi obratně ho ve svém vypravování přerušil. Sdělil mu, že je na velmi důležité cestě a že nesmí nabrat zpoždění a že moc děkuje za pozvání, ale bohužel už musí jít. Hederka trochu zklamaný, ale potěšený, že si našel nového kamaráda, se s naším cestovatelem rozloučil. Cementík velmi slušně poděkoval za čaj a vůbec nedal najevo, že byl ten čaj dvěma lžičkami údajného cukru – osolený.


Jak poznat ty dva nezbedy, na které si dát pozor?